Moje vybavení v průběhu let prošlo dlouhým vývojem. Od původních vlastnoručně zhotovených (“home made”) elektronkových zařízení přes jednoduché tranzistorové vysílače až po tranzistorový SSB transceiver Rokytka 02. Přijímače, které jsem používal byly zakoupené inkurantní (EK10 a Mw.E.c.) či vyřazené vojenské (R3 a R311). Postupem času moje možnosti vývoje a konstrukce zařízení začaly být omezené, proto jsem v novém tisíciletí postupně přecházel na profesionální zařízení.
Můj první přijímač E10aK, který mi umožnil příjem na radioamatérském pásmu 3,5 až 3,8 MHz. Superhet pro pásmo 3 až 6 MHz s jedním směšováním osazený celkem jedenácti “univerzálními” elektronkami typu RV12P2000. Byl vybaven záznějovým oscilátorem pro příjem CW a při větší šířce pásma umožňoval i příjem SSB. Napájení ~12,6 V pro žhavení a =150 V pro anody. S LW anténou o délce 63 metrů poskytl ideální podmínky pro začínajícího posluchače.
Dalším z mých inkurantních přijímačů byl Mw.E.c. – superhet osazený devíti elektronkami rovněž RV12P2000 určený pro příjem v pásmu 830 kHz až 3 MHz, které bylo rozděleno do dvou rozsahů. Napájení analogické jako u přijímače E10aK, navíc byl vybaven kalibračním oscilátorem řízeným krystalem využitým i jako BFO a měl plynule nastavitelnou šířku pásma, což jej činilo mimořádně kvalitním při příjmu telegrafie. Používal jsem ho zejména pro práci v pásmu 1,8 MHz.
Dnes již téměř neznámá elektronka RV12P2000 byla velmi často používána v německých vojenských zařízeních v období let 1935 až 1945. Jedná se o univerzální pentodu, která měla velmi robustní objímku a proto byla zřízení jimi osazená mimořádně mechanicky odolná. Žhavení ~12,6 V, anodové napětí typicky +150 V, ale elektronka spolehlivě fungovala již při napětí anody kolem +45 V. Anodová ztráta byla 2 W max. a elektronka byla použitelná až do kmitočtů přes 250 MHz.