Fronty a frontální systémy
Patří sem především teplá a studená fronta, které spolu často i s okluzní frontou tvoří tzv. frontální systém. Fronta obecně je rozhraní, které od sebe odděluje vzduchové hmoty různých fyzikálních vlastností. Je to tenká vrstva vzduchu při zemi s tloušťkou jen několik stovek metrů. Přesto se teplý a studený vzduch promíchávají jen nepatrně. Sklon frontální plochy vůči ideálně rovnému zemskému povrchu je velmi malý s výjimkou čela studené fronty, jen do jednoho stupně.
Teplá fronta je rozhraní mezi dvěma vzduchovými hmotami, které se liší teplotou a vlhkostí. Teplá vzduchová hmota se nasouvá na studenou, dochází ke konvekci a tvorbě oblaků. Nejprve se vytváří oblaka typu cirrus fractus a cirrus, z nichž srážky nevypadávají, později se vytváří oblaka typu altostratus, stratus a nimbostratus. V této fázi se již vyskytují atmosférické srážky, většinou mírnější intenzity, avšak delšího trvání. Při přechodu teplé fronty atmosférický tlak vzduchu pozvolna klesne, teplota vzduchu mírně stoupne. Pro ČR je teplá fronta typická pro chladnější pololetí, kdy je pevnina ohřívána teplejším oceánským vzduchem. Pro letní měsíce je v ČR mnohem častější výskyt studené fronty.
Studená fronta je rozhraním mezi teplým vzduchem v teplém sektoru tlakové níže neboli cyklony a studeným vzduchem v týlu cyklony. Frontální plocha postupuje poměrně rychle a na svém čele vytlačuje teplejší vzduch prudce do výšky, čímž vzniká mohutná bouřková oblačnost cumulonimbus s mnoha nebezpečnými jevy, především bouřkami, silnými srážkami (často kroupami), nárazovým větrem a sníženou dohledností. Po přechodu studené fronty se ochladí a zpravidla fouká silný nárazový vítr, zprvu padají trvalé srážky, které časem přecházejí k přeháňkám. Později se oblačnost protrhává, v noci se může i zcela vyjasnit a během dne je na obloze kupovitá oblačnost. Teplota vzduchu po přechodu fronty rychle poklesne, naopak atmosférický tlak vzrůstá. Pásmo oblačnosti a srážek se nachází za čárou fronty (čárou fronty se rozumí průsečnice frontální plochy se zemským povrchem). Studenou frontu rozlišujeme jako I. druhu a II. druhu. Studená fronta I. druhu se u nás objevuje především v zimním období a připomíná obrácenou teplou frontu s rozsáhlým komplexem vrstevnaté oblačnosti a déletrvajícími srážkami. Studená fronta II. druhu přechází ve střední Evropě hlavně v teplé části roku. Pásmo její oblačnosti je úzké, v řádu desítek až stovek km. Na čele fronty se vyskytují bouřky s intenzivními srážkami, často kroupami. Po přechodu čáry fronty přes místo pozorování se srážky zmírňují nebo ustávají či přecházejí k přeháňkám. Za několik desítek minut až několik hodin se obloha může téměř vyjasnit.
Zvlněná studená fronta se vyskytuje obvykle na dlouhých studených frontách, kdy se v některých úsecích (např. nad Alpami) mění charakter fronty na opačný, tzn. že v části fronty vznikne teplá fronta.
Podružná studená fronta vzniká uvnitř stejných vzduchových hmot a odděluje od sebe jen jednotlivé dávky již částečně pozměněného (transformovaného) čerstvého mořského vzduchu. Projevy této fronty obvykle bývají již o něco slabší.
Okluzní fronta je úzké rozhraní mezi studenou a teplou vzduchovou hmotou, přičemž studený vzduch již vytlačil a uzavřel (uzavření = latinsky occlusio) téměř veškerý teplý vzduch od zemského povrchu. Projevuje se jako studená fronta se slabšími účinky, mnohdy se rozpadne ještě dříve, než z ní začnou vypadávat atmosférické srážky, její teplotní vliv na počasí je nevýrazný. Ve frontálním systému s teplou a studenou frontou vzniká okluzní fronta tehdy, kdy rychleji postupující studená fronta “dohání” frontu teplou a následně obě fronty splývají.
Frontální systém je obvykle tvořen teplou a studenou frontou, jejichž společný bod se v počátku obvykle nachází ve středu tlakové níže.
Frontální vlna se v předpovědi objevuje zejména tehdy, jestliže polární fronta je stacionární (nepohyblivá) a udržuje se jižně od nás. Studený vzduch proudící od SV narazí na orografickou překážku (masiv Alp), obejde ji a zasune se pod teplejší vzduch. Na původně rovné frontální linii se utvoří záhyb. Takové vlny většinou časem zanikají. Vytvoří-li se vlna nad oceánem či nad rovinami západní Evropy, je větší naděje, že na vrcholu vlny bude tlak vzduchu dále klesat a stoupat bude naopak na čele klínu a vznikne samostatná tlaková níže, na níž se váže frontální systém, který bývá v předpovědi pro laickou veřejnost často nazývaný frontální porucha.